Bude rande!
Ty kráááso! Představte si to. Dneska jdu na rande s tou nejkrásnější holkou z našeho ústavu. Nechci se chlubit, ale myslim, že sem vážně schopnej. To víte, nebejt mýho neodolatelnýho šarmu a zářivýho úsměvu, nikdy by neřekla to své sladké "ano". Musím nad tim ještě pořád přemejšlet. Kdybych za ní nešel a…
"Danečku!"
Ale ne. Matka. "No co je mami?" Odpovim s trochou ironie v hlase. Ať mi už neřiká Danečku. Ježej se mi po tom chlupy na zádech. "Tak jak bylo ve škole?" Otázka, kterou vážně miluju. "Jo dobrý mami. Hele dneska du s klukama na fotbal, jo? Tak nějak přijdu pozdějc domů." Zasvětim jí lživě do programu mýho dnešního dne. Doufám, že mi uvěří. "To víš, že jo. Tak se připrav." "Jo jasně mami." Oddechnu si, že nic nepoznala. Musim se teď pořádně soustředit na svůj dnešní den. V kolik tam mám vlastně bejt? Ježiš. Já to zapomn..ne jo..v 5. V 5! Sem z toho docela rozhozenej. Kdyby mě takhle viděli kámoši, tak by se mi pěkně ztlemili…
Profesionálnim obratem hodim svoji školní brašnu do kouta svýho pokoje a svalim se na postel. Němě koukám na vylepenej plakát Sámera Issy a přehrávám si dnešní den. Musim se smát, byla jsem totiž pozvaná! Pozvaná na rande! Od toho nejúžasnějšího kluka ze školy.
Stojim teď v koupelně a pozoruju svůj uhrovitej obličej. Proč sem jí do háje jen pozval? Budu před ní vypadat jak největší tragéd a ještě ke všemu nevim, o čem se s ní mám bavit. Proč já to jen dělal. Jen tak v duchu přemítám o tom, co bude následovat. Zatvářim se na sebe zchváceně do zrcadla a trénuju svůj pozdrav. Čau bejby. Ne to je moc umělý. Tak. Čau kočko. A mrknu na sebe do zrcadla. Ne, taky ne, přitom vypadám jak teplouš. Čau. A předstírám očividný nezájem. Kašlu na to. Zhasnu za sebou světlo a padnu do postele, která mi je teď velmi blízkou přítelkyní. Zabořim nos do peřin a zkoumám jejich strukturu.
Takže teď máme tři hodiny, to je přesně tolik, kolik mi stačí abych…začnu na prstech obou rukou vypočítávat vše, co musim stihnout. V úplnym zmatku vběhnu do koupelny, kde rozrazim dveře od sprchovýho koutu. Pustim na sebe příjemnou teplou vodu, která, jak si ihned všimnu, začne máčet moje triko a džíny. Svlíknout! Hrkne mi v hlavě a začnu ze sebe shazovat promáchaný kousky oblečení.
Svým testem čichu zhodnotim, zda je mý oblečení ok. Tak to bychom měli. Kouknu na mobil. Nikdo mi nevolal, nikdo mi nepsal a k tomu všemu máme tři hodiny. To je ještě dost času, takže nervovat se předem je fakt zbytečný. Opřu se o zeď a zavřu oči. Představim si, jak jdu ulicí, velmi rušnou ulicí New Yorku. Všichni se po mně otáčejí a obdivují mě. Já okolo sebe jen rozhazuju svůj oslnivý úsměv a hlavu mám vztyčenou. Jdu. Jsem to já a všichni vědí, s kým mají tu čest. Pomalu, ale sebevědomě vejdu do místní kavárny. Místnostní to zašumí a všichni se po mně ohlédnou. Významně se podívám na jednu dívku, která ihned omdlí. Zamířím si ke stolu mé vyvolené, která mě obejme a vášnivě políbí. Odtrhnu se od ní a vzhlédnu k jiné obzvlášť vyvinuté dívce, která mi šeptá do ucha: "Danečku. V kolik máš jít na ten fotbal?" Naprosto nechápu, o čem to mluví. "Slyšíš mě? Vzbuď se!" "Cože?" Opakuji nechápavě.
Vylezu ze sprchy, bezvadně čistá a stoupnu se před zrcadlo. Zírám na svoji tvář. Zavřu oči, abych se radši neviděla a sáhnu po make-upu. Jsem nucena oči opět otevřít a hned si už roztírám tenhle zázračnej krém po obličeji. Uvažuju při tom nad tim, jak některý kluci trpěj, když si svoje nedostatky nemůžou stejnou cestou zakrýt. Pudrem vše dokonale uhladím a vyseknu si malou poklonu. Popadnu řasenku a zrovna si vzpomenu na dnešní schůzku. Ruka se mi tak rozklepe, že se omylem trefim do oka, který mi neohlášeně zrudne a začne slzet. Přes vrstvu černýho nánosu na panence si připadám jak Žižka a proto se automaticky sklonim pod kohoutek s vodou. Rozmrkám poslední zbytky tý zpropadený chemie a kouknu zpět do zrcadla. Málem mě trefí šlak, protože díky týhle malý odpolední příhodě sem si smyla celej "obličej". Aby toho nebylo málo, navíc moje pravý oko vypadá, jako by na něj byla spáchaná osobní újma. Během několika minut dávám všecko dohromady a vítězoslavně vycházim z koupelny. Namaskování proběhlo úspěšně.
Trochu se mnou třese zimnice. Otevřu oči a poznám, že se mnou lomcuje moje máma. "Slyšíš?" "Ježiš! Moje…FOTBAL! Hrozně se vyděsim a kouknu na hodiny. Třičtvrtě na pět! Ale ne. Mám čas, v tichosti se uklidňuju. Mám čas. "Copak?" zeptá se mě máma, když zpozoruje můj trochu rozhozenej obličej. "Ne, dobrý mami. Jen sem usnul. Jdu se obléct." Pokusím se o nepatrný úsměv a začnu se hrabat ve skříni. Moje máma mezitim za sebou zaklapne dveře. Kde jen jsou…právě hledám moje oblíbený džíny. Snad nejsou v pračce. Ale ne. Nejsou tady. A ani tady nejsou žádný jiný. Prudce otevřu dveře a vykřiknu přes chodbu. "Mami, ty pereš džíny?"
Ticho. "Mamii." "No copak, drahoušku?" "Neřikej mi drahoušku, matko. Ty pereš džíny?" "No ovšem. Říkal jsi přece, že jdeš na fotbal, tak jsem z tvého pokoje všechny posbírala. I ty, co jsi měl hozené na posteli." "Ne." "Cože?" "Nic mami, jo jasný." Tiše zakleju a vytočenej se vrátim do svýho pokoje.
V tichosti venkovskýho města přešlapuju nad šuplíkem s oblečením a přemítám o tom, co si dneska zřejmě díky svojí nešikovnosti poleju džusem. Zběsile začnu vyhazovat jednu věc po druhý, až naprosto vypráznim všechny moje poličky a otočim se. Na zemi přede mnou se právě tyčí metrová kupa, naprosto nevyhovující kupa, která mi tu protivně překáží. Nahlas si postěžuju, že nemám naprosto žádný hadry a drcnu si na podlahu. Oporu zad mi vytváří všechny kalhoty, svetry, trička, sukně a podobný věci zakrývající naši nahotu. Zabořim hlavu do rukou, čímž si opět rozmažu svůj make-up.
Jen klid, jen klid. Takže dneska to na džíny nevidim. Opět otevřu skříň a opatrně do ní nahlédnu. Snažim se najít jakýkoliv stopy po něčem, co by mohlo vypadat jako kalhoty. Tady nic, tady taky nic..Bože, co to je? Hodim za sebe skotskou sukni a hrabu se dál. Otevřu další šuplík a vytáhnu poněkud pomačkaný sváteční černý kalhoty. Chvíli si je zamračeně prohlížim. Zásadně ne. Pomyslim si a sednu si zoufale na postel. Kouknu ještě na skotskou sukni na podlaze a rychle uhnu očima. To rande se nesmí přeložit, oznámim mýmu kompu na stole a moje mozkový závity hlasitě začnou šrotovat. Zvednu se z postele a moje oči sjedou na tašku, která visí na židli u počítače. Co je zas tohle? S údivem zkoumám tašku, která vypadá, jako by ji sem odložil nějakej houmles. Pokrčim rameny a se zjevným strachem nakouknu dovnitř. Vytáhnu pofidérní mikinu, triko…kalhoty! Chvíli se přesvědčuju, že to vážně kalhoty jsou. Se nezdaj…Vztekle urvu čouhající kaničku z nohavice, čímž rozpářu pár centimetrů zašití. Nevadí, bezstarostně nadhodim. Nejsem přeci detailista a natáhnu to na sebe. Mužně si stoupnu k zrcadlu. Po prvním šoku se snažím sám sebe přesvědčit, že hledám novej styl. Budu hipík, budu free. V nepokrytym šílenství sáhnu po dědově mikině, aby ladila a vyčerpaně kopnu do postele. Jsem hotov.
Zcela uklidněná vstanu a znaleckým okem si přeměřím ještě jednou obsah svých přihrádek. Nakonec se rezolutně rozhodnu k variaci modré džíny a žluté triko. Přehodim přes sebe oranžový svetřík a od shora až k patě se zkritizuju v nástěnném zrcadle. Doplňky oživím svůj vzhled a jsem připravená vyrazit. To, že jdu pozdě, mě nijak nevzrušuje.
Jdu pozdě! Snažim se celou cestu klusat, ale moje kondice mi to naneštěstí neumožňuje. Chraplavě zakašlám a dobelhám se k cíli. Rozrazim dveře, mezi námi, velmi vyvedený vstup a moje oči ihned spadnou na klidnou tvář Kristýny. Co jí řeknu?
Dosednu za kavární stolek a rozhlížím se kolem. Evidentně jsem tu první. Pročítám si nápojový lístek, když do dveří vrazí "můj vyvolený" a naprosto udýchaný se mně omlouvá, kvůli zpoždění vlaku. On jezdí vlakem? Oči mi utkví na jeho mistrovském převleku, který asi myslel vážně. Nenápadně svůj úsměv skryju za lístkem a čekám na servírku.
Sem trapnej, sem trapnej, sem trapnej. Zní mi jako odbíjející hodiny v mozku. Nehtama se zarejvám do stříbřitý desky stolu a hraju si s krystalkami rozsypanýho cukru. "Tak co, jak bylo ve škole?" napadne mě, aniž bych se jakkoli zamyslel, nad mojí ubohou otázkou. Tak dneska to vážně neklapne.
S úsměvem odpovídám na jeho trochu rozpačitý otázky, ale přes to všechno se mi zdá bejt koneckonců roztomilej. Z toho něco bude…
Autor: Mishka (Míša Pišiová)
Webdesign by: Marcus Flintus
Historie by: Mishka